pátek 20. června 2014

Krakonošova stovka 2014

100 km (3.935 m+)
(20. 6. - 21. 6. 2014)

Potřetí na K100. Po zkušenostech z minulých let jsem si na pátek vzal půlden dovolené, abych se stihl trochu prospat. Domluvená jízda autem nevyšla, a tak jsem byl rád, že jsem nezrušil rezervaci autobusu. V 16:40 už jsem byl na Černém Mostě, sbalený a posílený hodinou spánku. Před autobusem bylo docela plno, lidé bez rezervace doufali, že se vejdou. Olaf na facebooku narychlo hledal spolujízdu autem. Nakonec se ale většina dovnitř dostala, i když úplně nacpaný autobus není vůbec prostředí pro mě - cizí zadek skoro na obličeji vnímám jako narušení osobní zóny. Cesta ale docela rychle ubíhala, trochu jsem ještě pospával, a v duchu si promítal trasu prošlou v minulých ročnících. Po cestě začalo pršet, a já jsem doufal, že zas brzo přestane, protože předpověď přeci říkala, že lehký déšť přijde až zítra.

Do Vrchlabí jsme dojeli s nepatrným zpožděním, ale přesto zbylo dostatek času na registraci, převlečení a přípravu. Před startem jsem ještě stihnul nakoupit v Bille na náměstí trochu jídla, které jsem si zapomněl doma v lednici. Obchoďák už měl mít zavřeno, ale nikdo se na mě netvářil nazlobeně, jen se ptali, jestli běžím stovku a že prý taky běhávali. Ven mě pouštěli garážemi, na náměstí jsem ještě stihnul posedět s Lídou a Vladimírem v pizzerii, pozdravit pár lidí, vyslechnout popis trasy, který jsem si samozřejmě nezapamatoval, a trochu zmateného Krakonoše. A potom konečně start. Mezi lesem hůlek lidí přede mnou se nemělo cenu prodírat. Aspoň to nepřepálím hned na začátku. Hned za náměstím začíná stoupání, a až na první kontrolu na rozhlednu Žalý je to víc než 6 km pořád do kopce.

Rychlou chůzí s občasným popoběhnutím jsem za necelou třičtvrtěhodinu dorazil k rozhledně ke kontrole. Těsně předtím potkávám Petra K., volá na mě, že to zase ženu hned od začátku. Běží se mi ale příjemně a lehce. Snažím se udržovat svižné tempo tak, abych se neuvařil, a nenechat se strhnout zběsilým úprkem lidí okolo. S Petrem K. a jeho spoluběžcem Petrem P. máme zhruba podobné tempo, tak běžíme kus spolu, povídáme o lidech co známe a o závodech, které plánujeme. Poslední dobou se všem v okolí nějak daří, osobní rekordy padají jeden za druhým. Vbíháme do lesa a já narychlo hledám a zapínám čelovku. Cesta docela ubíhá, v Horních Mísečkách další kontrola a horký čaj. Opravdu horký, musím ho dolévat studenou vodou, ale samozřejmě až poté, co jsem si spálil jazyk.

Rychle dopíjím čaj, odkládám kelímek a pokračuju dál. Následuje velmi dlouhý seběh po asfaltu až do Harrachova. Vnitřnosti se trochu bouří a za mnou se bouří několik běžců, že chemický útok na soupeře je nečestný a nesportovní. Vbíháme do obydlené oblasti a málem vrážím do přejetého jezevce. Docela jsem se lekl, a bylo mi ho líto. Lidi asi jezdí jako blázni, přehlídnout něco tak velkého.

V Harrachově následovala další kontrola, na občerstvovačce jsem našel i jídlo pro mě - chleba s marmeládou. Rychle jsem se najedl, vypil půllitrovku vody, vysypal kamínky z bot a vydal se znovu na cestu. Tentokrát sám, do táhlého stoupání přes Mumlavské vodopády na Krakonošovu Snídani. Kolem vodopádů vede pěkná lesní cesta, a je škoda, že jsem to ještě neviděl za světla. Každopádně letos s kvalitní čelovkou jsem vodopády viděl a na chviličku jsem se u nich zastavil. Pěkný. Další cesta pokračovala po silnici, snažil jsem se běžet a chvílemi jsem při chůzi odpočíval. Přede mnou několik čelovek, snad po 100 metrech se otáčeli, bylo znát, že je znervózňuju. Nesnažil jsem se ale nikoho stíhat, a držel si svoje tempo.

Konečně nahoře. Krakonošova Snídaně, Vosecká bouda, Svinské kameny. Fouká, prší a přes mlhu není vidět víc, než na dva kroky. Mrznou mi ruce a často ztrácím cestu, a pára od nosu při dýchání viditelnost ještě zhoršuje. Šlapu do louží, a nevím, kam svítit, do dálky a nebo pod nohy? Obojí je v té mlze nanic. Nasazuju bundu a rukavice, samozřejmě zase pozdě, na zmrzlé ruce to moc nejde. Pak se ale podaří a já dorážím na kamennou cestu vedoucí dolů přes Sněžné jámy směrem k další kontrole - k Lužické boudě. Kameny jsou mokré a že kloužou, zjišťuju dost brzy. Padám na kamení hlavou dopředu, ruce to ale stihnou o něco dřív a obličej zastavuje asi 5 cm od velkého kamene. Ruce po pádu trochu pálí a já zásadně zpomaluju. Předbíhá mě snad 8 lidí, včetně obou Petrů. Přichází lehká krize a myšlenky o tom, proč že to tady vlastně blbnu. Ještě jedno sklouznutí po zadku a pak už přichází terén bez kamení. Konečně můžu zase běžet.K Lužické boudě dobíháme oklikou se skupinkou dalších lidí.

Na Lužické boudě čeká gulášovka, kterou s díky odmítám a beru si jen rohlík a čaj. Doplňuju trochu čaje do lahve. Potkávám oba Petry a vyrážím s nimi na další cestu. Běží se dobře, nic moc nebolí, a další cesta v Polsku je moc zajímavá. Kamení, kořeny, sem tam bažinka, povídáme si a vyhlašujeme prémii za přechod úseku suchou botou. Do deseti minut jsou všichni od bahna. Cesta pěkně ubíhá, začíná svítat, odkládáme čelovky a cesta je hned zase o něco veselejší. Kontrola v Domku mysliwskem, horký čaj, který jsem ani neochutnal, abych neztratil spoluběžce, a zase na cestu. Stihnout tak východ slunce na Sněžce. Skoro se nám to podařilo, obzor byl zatažen mraky a sluníčko opravdu z mraků vysvitlo při posledním stoupání na Sněžku. Loni se tahle cesta opravovala, a letos se šlo nahoru o poznání lépe. Tady se to docela povedlo, žádné schody, ale pěkná rovná cesta s několika stupínkama ve velkých stoupáních. Na Sněžce docela fučelo, nahoře jsme viděli nevěstu v bílých šatech, muselo jí být dost zima. Nahlásit číslo na kontrole a rychle dolů do tepla.

Úsek ze Sněžky dolů jsem nikdy neměl moc rád, schody dost devastují kolena. Letos to ale bylo nějak snesitelnější, a přišlo mi to i kratší, než v jiných letech. Ze Sněžky na Pomezky to nebyla ani hodina, a čekal na nás čaj a chleba s tvarohem. Vlastně chleby. Senzační jídlo. Po jídle jsme zas vyrazili, do kopců, vlastně po skoro rovinkách střídavě chůzoběhem. Z kopce nás předbíhá kluk, s velkýma silničníma botama. Strašně dupe a běží po patách. Au, to ho ale musí dost bolet. Dlouhý seběh po silnici do Velké Úpy. A pak lehkým stoupáním do Pece - indiánským během od lampy k lampě střídavě běh a chůze. Přichází občerstvovačka v Peci, zjišťujeme, že jsme zhruba v první dvacítce. Potěšitelné. Mažeme vazelínou místa, která si to nejvíc zaslouží a vyrážíme dál - žádný hluchý místa :)

Stoupání po sjezdovkách nad Pecí k Hrnčířským boudám ani trochu nesvádí k běhu. Rozebíháme se až u Husovky, a já si říkám, že to nejhorší máme za sebou. Posledních cca 6 kilometrů vede mezi poli, je to takový nepříjemný úsek, ale letos alespoň není takové vedro. Pomalinku dorážíme k cíli, Petr volá, že už vidí kostel, koukám po kostelu, a - už zase padám. Zvedám se z prachu cesty, nic se nestalo, jen odřené koleno, a ani ne do krve. Běžíme, chlapi, už jen kousek. Startovní čísla dáváme k sobě, aby systém načetl stejný čas. Systém to ale stejně neudělá, výsledky se potom korigují ručně. Dobíháme společně v čase 12:33:52 na 19. - 21. místě, o skoro dvě hodiny rychleji, než loni. Super zážitek, a další výzva na rok 2015 :)