pátek 19. června 2015

Krakonošova stovka 2015

96 km (3.938 m+)
(19. 6. - 20. 6. 2015)

K100 počtvrté. Stovka, která se stala takovou malou tradicí. Moje první :) Bohužel tentokrát po jiné trase, takže i porovnání výkonů v jednotlivých ročnících bude trochu pokulhávat. Sněžka nám bude chybět, i když jsem jí každoročně proklínal za ty schody při sestupu.

Do Vrchlabí jsem stejně jako loni dorazil autobusem, a víc než hodinu jsem měl na převlečení a nějaké to jídlo před startem. Do batohu perník od manželky, jednu proteinovou tyčinku a pár zeleninových veganských kuliček z IKEA. Po zkušenostech z minulých ročníků raději nespoléhat na občerstvení po cestě.

Před startem jsem potkal spoustu známých tváří, kamaráda Jardu, který se postavil na start svojí první stovky, rozloučil jsem se s Radkem Brunnerem, kterého pravděpodobně už neuvidím a zanedlouho se odstartovalo. Nějak se nám po cestě na start zatoulal Krakonoš, takže letos startoval někdo jiný. Vyrazil jsem v klidu, a cesta příjemně ubíhala. Pozměněná trasa vedla k tomu, že na druhé kontrole na rozhledně Žalý se startovní pole pěkně roztáhlo, takže nikde žádné zmatky. Snažím se pokud možno rovnoměrným tempem ukrajovat kilometr za kilometrem, a je mi skvěle. Přemýšlím o trase a vzpomínám na předchozí ročníky. A moc nekoukám na cestu. A samozřejmě zakopávám a padám. Čelovka zhasíná a já ležím jak dlouhej, tak širokej, tak bystrozrakej na zemi. Zkouším zapnout čelovku - dobrý, svítí. Trochu odřený dlaně. A kolena. A stehna. Umývám dlaně vodou z camelbaku a snažím se to co nejdřív rozběhnout. Vzpomenu si na zeleninovou kuličku, vytáhnu jí ze sáčku, vložím do pusy a vyplivuji kámen velký jako vlašský ořech :) Při pádu se prodřel igelit a posbíral jsem něco navíc. Aspoň to budou dobré, křupavé kousky.

Pokračuju dál a tempo se mi docela daří držet, do 007 v Harrachově dorážím cca za 3:45. Milá paní mi ochotně maže dva chleby s marmeládou bez másla, piju dva čaje, umývám odřená místa a vyrážím kolem Mumlavských vodopádů dál. Někdy bych to chtěl vidět za světla, čelovka osvítí jen malý kousek téhle nádhery. V táhlém stoupání postupně předbíhám několik lidí, tohle se dá celé běžet. Únava se zatím nijak moc neprojevuje, a je mi báječně. Tady někde by měla být Olafova zkratka. Chvíli se před ní zastavuji, váhám, zda už je to ono, a pak raději pokračuji po silnici. Bylo to ono, co se dá dělat :)

A už je tady Vosecká bouda a cesta na Svinské kameny. Tradiční mlha, začíná být fakt zima, takže vytahuju bundu. Po těch kamenech mi to moc nejde, umím se přerazit i na rovném asfaltu, ve tmě nějak hůř vidím. Takže raději pomaleji, některé kameny jsou nestabilní, hlavně si nic nezlámat. V tomhle úseku mě pravidelně někdo předběhne. Letos alespoň není mokro, loni mi to strašně klouzalo. Před Lužickou boudou mě dohání skupinka lidí, které jsem předbíhal cestou z Harrachova. Společně jdeme na kontrolu v Lužické boudě, dávám si jen čaj, protože zeleninová polévka se mi nezdá. Je zahuštěná a jíška se dělá z másla. A nikdo moc neví, z čeho to bylo vyrobené. Navíc mám svoje zeleninové kuličky se štěrkovým posypem. Vyrážím tedy na další cestu a jako tradičně míjím odbočku. Chvilku se motám kolem polské chaty a pak se vracím. Za mnou už je skupinka lidí, a další cestu už běžíme společně.

Začalo svítat. A pršet. Zas to ale tak moc nevadí, není zima, takže to jde. Jen ty kameny kloužou, S-LABy na tom na mokrém kamení nejsou moc stabilní. Už si je nekoupím. S ostatními povídáme o všem možném, o závodech, společných známých, o jídle, a pěkně nám to ubíhá. Dokonce ani moc nebloudíme v Polsku. Zatím žádná větší krize, baví mě to a nic moc nebolí. Po docela těžkém výstupu na Soví sedlo se napojujeme na původní trasu. Odtud už trefím i bez navigace. Propočítávám čas do cíle a zjišťuju, že osobáček to letos nebude. Nevadí, aspoň se přiblížit loňskému času.

Závěrečné kilometry byly letos vzhledem k počasí daleko příjemnější, a do cíle se nám podařilo doběhnout v čase 12:56:54 na 12. - 14. místě. Pěkný proběhnutí to bylo, a těším se na příště!



sobota 11. dubna 2015

MS 24h v Turíně 2015

125,650 km
( 11. 4. - 12. 4. 2015)

Nejdůležitější závod sezóny. Závod v mnohém jedinečný, šance zaběhat si se světovou elitou, poprvé v barvách české reprezentace. Tři měsíce poctivého tréninku, ale také duševní přípravy na zatím nejdůležitější událost mojí nedlouhé běžecké kariéry. 

Poprvé v Itálii. A v letadle jsem letěl jen jednou z Prahy do Brna před cca čtyřiceti lety. Pokud teda nepočítám jeden seskok padákem v roce 1996. Pocity z letu mám smíšené, start a přistání děs a když se to naklání tak hrůza. Proč s tím sakra neletí rovně? Ale na druhou stranu je to rychlejší a pohodlnější, pot z dlaní uschne a kdyby něco, tak to ostatní se vypere.

Do Turína jsme dorazili podle plánu, ubytování jsem brzy našel s pomocí navigace a všechno klaplo na jedničku. Večer jsem zašel obhlídnout stadion, udělal pár fotek, koupil něco k jídlu a šel spát. Ranní fb post od Radka mi připomněl, že je nejvyšší čas popoběhnout.  Zkusil jsem tedy trefit trasu kolem stadionu Primo Nebiolo  (což se mi samozřejmě nepovedlo). Krátký odpočinek a poté zpátky na stadion na technický mítink. Dobrý, sluchátka jsou povolena, nejdůležitější už vime. 

Pak zahajovací ceremoniál, kupodivu se podle abecedy řadíme mezi Poláky a Rusy. K mladé slečně s cedulí s nápisem REP. CECA. V hledišti zůstává docela dost diváků. Možná je tam organizátoři nahnali. Po pasta party domů trochu se prospat před zítřejším dnem. 

Usínám v 21:00, v 1:00 přicházejí lidé ubytovaní v druhém pokoji, rozsvítí ve společné kuchyni a strašně hlasitě mluví. Italové jsou vůbec šílenci, křičí, když jedou autem, tak troubí, a nebo zpívají. Bez ohledu na hodinu. Dvě hodiny v polospánku vnímám hlasy odvedle. V šest zvoník budík, zabalit, oblíknout a na start.

Na startu je neuvěřitelná atmosféra, pozorujeme favorizovaného Japonce v aerodynamických brýlích, nabušeného Američana v sandálech a pětiprstových ponožkách Injiji, babku z Ruska ve strakatých legínách. Následuje výstřel. Klídek, sem si to jen zkoušel, říkal asi ten hlavní pán s pistolkou. Tak tedy teď! Masa lidí vyráží do prvního okruhu. První kolo je kratší, časomíra hlásí 8 minut. Nějaká chyba asi. Další kolo, teď už dvoukilometrové. 20 minut. 5 na kilák, nějak rychlý, ne? Nějak mi nedochází, že ty holky, co běhají okolo, patří k nejlepším na světě. Další kolo. 30 minut. Ale co. Běží se mi pocitově  příjemně, tak to snad nevadí, že jsem nasadil tempo na 260. Snažím se najít svoje jméno na velké tabuli. Už se vidim. Po hodině a dvaceti minutách mám 8 kol. Tabule hlásí 4. Kdo to sakra programoval? Připadám si jako na stovce v Plzni. Tam to ale Vlasta počítal sám,  tady na to mají techniku. Koho potkám, vyprávím mu, že mi nefunguje čip. "No vidíš to", říká Martina. To je teda zájem :-) Ota vyráží za pořadatelem zjednat nápravu. "Už je to lepší, dluží mi už jen jedno kolo", hlásím. Na 13. km se to konečně spravilo. 

Na občerstvovačce jsem očekával aspoň banány, ale ty se moc nekonaly. Tak si vystačím s vlastními zásobami. Fíková tyčinka dodá cukry a tuky, ač se to nezdá, nosím pod kůží s sebou. A zpomalím, abych se neuštval. Stejně ale maraton dobíhám za 3:40. Zastavuji a propíchávám velký puchýř na patě. To brzy. Ještě že mám špendlík ze startovního čísla.

Pálivou bolest puchýře rozběhám, horší je, že přestávám mit chuť na sladké. A namočená pohanka, co jsem si připravil, je fajn snídaně, ale na závod se nehodí. anžto se to nedá spolknout. Na občerstvovačce se objevuje rýže s oliváčem, a pak i těstoviny. To mi moc chutná, a dávám si dvě porce ve dvou kolech. Trávit bych to měl tak hodinu. Tak dvě. Tři? Žaludek má na těstoviny vlastni názor. Je mi špatně, zvedá se mi žaludek, i z vody, kterou bych měl pit každé kolo. Přestávám se potit, všude na kůží je spousta soli. Několikrát si lehám na trávu v našem zázemí, abych uklidnil vzpouzející se žaludek. Od 90. kilometru začínám místy i chodit. Snad se to spraví po setmění, to bude tím horkem. Po západu slunce se ale situace nelepší. Přehřívám se, je mi špatně. Podle situace přepočítávám plán. A po čtrnácti a půl hodině zjišťuju, že i když by to teď už šlo hodně dobře, stejně mě výsledek radost neudělá. Tohle prostě nevyšlo. Končím po 63. kole jako třetí ze šesti českých mužů. Na 24 hodinách není DNF, i když pro mě to tak prakticky je. Přesto nejsem poslední. A odnáším si pro mě důležité informace pro příště. První tři jsou: Nepřepálit začátek. 

V tomhle závodě vyhrává ten, co si drží svoje tempo bez ohledu na okolnosti. Stav po 14ti hodinách je nedůležitý. Zavodňovat aspoň tři dny před závodem. Mít svoje jídlo, dobře stravitelné a nutričně dostačující. To, že jsem nemohl jíst, mě zastavilo, nohy by běžely dál. Takže závěr: znovu a lépe letos na Kladně a možná za dva roky v Irsku :-)