125,650 km
( 11. 4. - 12. 4. 2015)
Nejdůležitější závod sezóny. Závod v mnohém jedinečný, šance zaběhat si se světovou elitou, poprvé v barvách české reprezentace. Tři měsíce poctivého tréninku, ale také duševní přípravy na zatím nejdůležitější událost mojí nedlouhé běžecké kariéry.
Poprvé v Itálii. A v letadle jsem letěl jen jednou z Prahy do Brna před cca čtyřiceti lety. Pokud teda nepočítám jeden seskok padákem v roce 1996. Pocity z letu mám smíšené, start a přistání děs a když se to naklání tak hrůza. Proč s tím sakra neletí rovně? Ale na druhou stranu je to rychlejší a pohodlnější, pot z dlaní uschne a kdyby něco, tak to ostatní se vypere.
Do Turína jsme dorazili podle plánu, ubytování jsem brzy našel s pomocí navigace a všechno klaplo na jedničku. Večer jsem zašel obhlídnout stadion, udělal pár fotek, koupil něco k jídlu a šel spát. Ranní fb post od Radka mi připomněl, že je nejvyšší čas popoběhnout. Zkusil jsem tedy trefit trasu kolem stadionu Primo Nebiolo (což se mi samozřejmě nepovedlo). Krátký odpočinek a poté zpátky na stadion na technický mítink. Dobrý, sluchátka jsou povolena, nejdůležitější už vime.
Pak zahajovací ceremoniál, kupodivu se podle abecedy řadíme mezi Poláky a Rusy. K mladé slečně s cedulí s nápisem REP. CECA. V hledišti zůstává docela dost diváků. Možná je tam organizátoři nahnali. Po pasta party domů trochu se prospat před zítřejším dnem.
Usínám v 21:00, v 1:00 přicházejí lidé ubytovaní v druhém pokoji, rozsvítí ve společné kuchyni a strašně hlasitě mluví. Italové jsou vůbec šílenci, křičí, když jedou autem, tak troubí, a nebo zpívají. Bez ohledu na hodinu. Dvě hodiny v polospánku vnímám hlasy odvedle. V šest zvoník budík, zabalit, oblíknout a na start.
Na startu je neuvěřitelná atmosféra, pozorujeme favorizovaného Japonce v aerodynamických brýlích, nabušeného Američana v sandálech a pětiprstových ponožkách Injiji, babku z Ruska ve strakatých legínách. Následuje výstřel. Klídek, sem si to jen zkoušel, říkal asi ten hlavní pán s pistolkou. Tak tedy teď! Masa lidí vyráží do prvního okruhu. První kolo je kratší, časomíra hlásí 8 minut. Nějaká chyba asi. Další kolo, teď už dvoukilometrové. 20 minut. 5 na kilák, nějak rychlý, ne? Nějak mi nedochází, že ty holky, co běhají okolo, patří k nejlepším na světě. Další kolo. 30 minut. Ale co. Běží se mi pocitově příjemně, tak to snad nevadí, že jsem nasadil tempo na 260. Snažím se najít svoje jméno na velké tabuli. Už se vidim. Po hodině a dvaceti minutách mám 8 kol. Tabule hlásí 4. Kdo to sakra programoval? Připadám si jako na stovce v Plzni. Tam to ale Vlasta počítal sám, tady na to mají techniku. Koho potkám, vyprávím mu, že mi nefunguje čip. "No vidíš to", říká Martina. To je teda zájem :-) Ota vyráží za pořadatelem zjednat nápravu. "Už je to lepší, dluží mi už jen jedno kolo", hlásím. Na 13. km se to konečně spravilo.
Na občerstvovačce jsem očekával aspoň banány, ale ty se moc nekonaly. Tak si vystačím s vlastními zásobami. Fíková tyčinka dodá cukry a tuky, ač se to nezdá, nosím pod kůží s sebou. A zpomalím, abych se neuštval. Stejně ale maraton dobíhám za 3:40. Zastavuji a propíchávám velký puchýř na patě. To brzy. Ještě že mám špendlík ze startovního čísla.
Pálivou bolest puchýře rozběhám, horší je, že přestávám mit chuť na sladké. A namočená pohanka, co jsem si připravil, je fajn snídaně, ale na závod se nehodí. anžto se to nedá spolknout. Na občerstvovačce se objevuje rýže s oliváčem, a pak i těstoviny. To mi moc chutná, a dávám si dvě porce ve dvou kolech. Trávit bych to měl tak hodinu. Tak dvě. Tři? Žaludek má na těstoviny vlastni názor. Je mi špatně, zvedá se mi žaludek, i z vody, kterou bych měl pit každé kolo. Přestávám se potit, všude na kůží je spousta soli. Několikrát si lehám na trávu v našem zázemí, abych uklidnil vzpouzející se žaludek. Od 90. kilometru začínám místy i chodit. Snad se to spraví po setmění, to bude tím horkem. Po západu slunce se ale situace nelepší. Přehřívám se, je mi špatně. Podle situace přepočítávám plán. A po čtrnácti a půl hodině zjišťuju, že i když by to teď už šlo hodně dobře, stejně mě výsledek radost neudělá. Tohle prostě nevyšlo. Končím po 63. kole jako třetí ze šesti českých mužů. Na 24 hodinách není DNF, i když pro mě to tak prakticky je. Přesto nejsem poslední. A odnáším si pro mě důležité informace pro příště. První tři jsou: Nepřepálit začátek.
V tomhle závodě vyhrává ten, co si drží svoje tempo bez ohledu na okolnosti. Stav po 14ti hodinách je nedůležitý. Zavodňovat aspoň tři dny před závodem. Mít svoje jídlo, dobře stravitelné a nutričně dostačující. To, že jsem nemohl jíst, mě zastavilo, nohy by běžely dál. Takže závěr: znovu a lépe letos na Kladně a možná za dva roky v Irsku :-)
