neděle 24. listopadu 2013

LOUČENÍ s turistickým rokem 2013

170 km (6.900 m+)

(22. 11. - 24. 11. 2013)


Na Loučení jsem jel letos už ve čtvrtek večer, a po zkušenostech se zpáteční cestou z Polska jsem nechal auto doma a jel vlakem. Jízdenka zakoupená na eShopu ČD se dá pořídit už za 100,- Kč. Za 80 minut jsem byl z Prahy v Ústí, našel jsem základnu, zjistil, že tam zatím skoro nikdo není a šel se do města najíst. Kolem 23:00 hodiny jsem šel spát, a i když mám poměrně tvrdý spánek, neustále vrzající a bouchající dveře nedávaly moc nadějí na odpočinek. Přesto je to lepší, než vstávat před čtvrtou ranní a cestovat na start. Naházel jsem do sebe pár piškotů a vyrazil k autobusu, který nás dovezl na start 1. etapy.

Start se o nějakou dobu posunul, a tak ani nebylo potřeba zapínat čelovku. Kus trasy jsme běželi s Liborem, v prvním stoupání předběhli Lídu (ano TU Lídu :)) a já jsem myslel hlavně na to, abych se nenechal strhnout davem a nepřepálil to. Počasí se od čtvrtka umoudřilo, přestalo pršet, a moc pěkná trasa měla snad jedinou vadu. Rozmočená tráva a mech se už neudrží na povrchu cesty a klouže pod botama. Zalitoval jsem, že jsem nechal hůlky v batohu na základně a při "sebězích", nebo spíše skluzech jsem se snažil držet všeho, co bylo po ruce. XA 3D Pro kloužou na kamenech. Kloužou i na blátě. Ale na tomhle blátě klouže asi úplně všechno. Tyhle botu jsem si koupil hlavně proto, aby mi chránily nehty na nohách. Vím, je to trochu bláhové, když už skoro žádný nehty nemám :)

Na občerstvovačce v hrnci plavaly tlusté párky. Neodolal jsem, a půlku jsem si ukrojil. Chutnalo to dost dobře, tak jsem vylovil i tu druhou půlku, snědl, pořádně zapil Colou a přeslazeným čajem a vyrazil dál. Tohle byl zajímavý pokus, po párcích mi bývá blbě i v klidu, ale kupodivu párek promíchávaný za běhu s nápoji zůstal v žaludku, i když se ozýval o něco déle, než je běžné.

Do cíle první etapy jsem dorazil po 8 hodinách a 45 minutách. Stačil jsem se trochu prospat, s Liborem jsme zašli na jídlo do čínského fast foodu, po cestě jsem si vyfotil auto s nápisem www.chlazenivlk.cz a pomyslel si, že by se to teď docela hodilo. A pak zase další registrace a autobus na start.

Noční stovka startovala načas, i tempo po startu mi přišlo svižnější. Taky už bylo dost běžců rozklusaných z první etapy. Běží se mi docela dobře, i když z okolí toho moc vidět není. Noční starty mám ze všeho nejmíň rád, podzim je prostě nejhezčí za světla. Na cestách je spousta bláta, a docela to brzdí postup. Bláto je dokonce i na silnicích, traktory  navezly hlínu na asfalt a zimní gumy osobáků ji rozvozily po širokém okolí. Hůlky jsem vzal tentokrát s sebou, a hodně mi to pomáhá při výstupech a při snaze udržet na kluzkém podkladu stabilitu. Cestou za tmy mnohokrát procházíme vlhkou studenou mlhou a na polních cestách se někdy jen těžko hledá směr. Navigace hodně pomáhá neuhnout příliš z cesty.

Na druhé čipové kontrole v Děčíně nás čeká polévka v podivné "kavárně". Všude spousta rozdováděných opilců a mezi nima fronta zablácených turistů s čelovkama. Usedám s polévkou na zem, pak se s vypětím sil zvedám a pokračujeme dál. Další kontrola je zase v Děčíně, na stejném místě. Už se nemůžu dočkat. Začínám mít žízeň, v camelbagu mám sice vodu, ale nemám na ni chuť, chtělo by to Colu. Nemám ale u sebe peníze, takže smůla. Pomalu dojídám z batohu i müsli tyčinky, které mi nechutnají. Po šestnáctikilometrovém kolečku se vracíme zpátky a já začínám pociťovat, že mi fakt dochází energie. Mám nárok na další polévku, po které mě pálí žaludek, a ptám se Olafa, zda je možné sehnat něco k pití. Dostalo se mi rady, že si mohu něco koupit. Hmmm, to by mě samotného taky napadlo. Raději jsem si pomyslel několik neslušných slov a hned vyrazil dál.

Bez občerstvovačky více než 40 kilometrů mi fakt začalo docházet. Tuhým nohám se nějak nechtělo do běhu, a ostatní kolegové si pochvalovali, jak se jim dobře běží. Energie skupiny je konstantní, asi získali tu mojí. Od bídné smrti hladem a vyčerpáním mě zachránil maxisáček gumových medvídků. A když došli medvídci, objevila se občerstvovačka se sýry, chlebem, ovocem, zeleninou, Colou, čokoládou, a bůhvíčím ještě. Bomba. Snědl jsem, co se do mě vešlo a na cestu dostal kus čokolády. Čokoláda rozpouští beznaděj.

Podzimní dny jsou velmi krátké, a večer začíná v 15:00. V 16:45 je tma jako v ranci. S touhle tmou ale najednou mizí i kravská lejna, kterým jsme se na cestách museli vyhýbat. Všude je najednou na lukách jenom bláto. Cesta pěkně utíká, a na mě zas přichází nával energie. Mám skvělou náladu, melu pátý přes devátý a vyhrožuju spoluběžcům, že jestli nezrychlí, budou mě muset poslouchat ještě několik hodin. Zase sbíhám kopce a je mi fajn. Nohy bolely jako čert, ale bolest pomalinku ustává. Posledních 12 kilometrů běžím. Zase sám, a předbíhám velikou skupinu lidí. Některé potkávám dvakrát, protože přeběhnu odbočku, ale nevadí mi to. Sundavám jednu vrstvu oblečení, abych se tolik nepotil, a doufám, že se nebudeme s nikým honit. Opatrně občas kontroluji, jestli za mnou nikdo neběží. 

Na poslední kontrole mířím automaticky na vrchol rozhledny a hledám kontrolu. Marně. Ladným belháním sbíhám zpět dolů a kontrolu naleznu na nedalekém stromě. Už jen asi 4 kilometry, říkám si. Sbíhám do města, předbíhám dvojici závodníků z denní části trati a míjím odbočku do cíle. Vracet se mi nechce, zkouším to tedy po klikaté silnici a zkracuju si to přes louky. Vbíhám do hustého křoví. A sakra, tudy to nepůjde. "Jak, nepůjde?", odpovídám si a po zádech se plazím skrz houští. Snad mě teď nikdo nevidí, jinak mě seberou :) Když se vyhrabu ven, potkávám stejnou dvojici, kterou jsem před čtvrthodinkou předběhl. Jsou o poznání méně zablácení, než já. Do cíle dorážím za 24 hodin a 5 minut na 15. místě.



Díky všem za tuhle super akci a těším se na P145.